17 ti denní výlet na americkou Aljašku a kanadský Yukon nám začal malou změnou už v Praze. Letadlo Air France, které nás mělo odvézt do Paříže na další přípoje nepřiletělo a tak logicky nemohlo ani odletět.
Air France ale poměrně rychle zajistili jiný spoj a tak jsme do Anchorage na Aljašce přistáli téměř v plánovaném čase kolem 11 hodiny večer za plného světla jak je v tomto kraji zvykem. Na letišti mně zaujaly dvě věci. V hlavní hale je vedle těch klasických letištních prodejen tax free a kaváren klasické stylové a to se vším všudy – holičství se starými křesly, zrcadly a dalšími proprietami asi tak jak vypadalo před 80 lety.
Před odbavovací halou, kde bývá na všech letištích světa často dost živo bylo jedno jediné auto a to policejní a prázdné a zamčené. Nikde žádné jiné ani v dohledu. Také tu byl jeden jediný člověk a vypadal trochu na tuláka, který už malinko popil protože se do tohoto zamčeného opuštěného policejního auta vehementně dobýval do zadních dveří, jako by byl v New Yorku na Manhattanu a chtěl odvézt domů do Brooklynu.
Ráno jsme se probudili v Anchorage, největším městě Aljašky s 280 tisíci obyvateli což je téměř polovina obyvatel tohoto státu. Zastavili jsme se u největšího letiště hydroplánů na světě, kam jak tipujeme podle žluté barvy letadla právě přiletěl Štefan. Dále jsme pokračovali do centra. To je především 4. ulice a okolí. Zde v roce 1964 došlo k jednomu z největších zemětřesení na světě o síle 9,2 Richtera. Na největší město státu je současné Anchorage velmi útulné a přehledné. V návštěvnickém centru jsme zjistili od rangera, že studoval trochu češtinu v kalifornském Monterey.
Pak jsme vyrazili na východ směrem na Glenallen . Ubytovali jsme se v pěkném hotýlku na louce vpravo od hlavní silnice. Obývací pokoj byl vybaven i rádiem a televizí, jen příslušné vlny nebyly, ty skončily kousek za Anchorage. Večer jsme tu poseděli u piva sledovali, jak malé letadlo, jakoby mimochodem zaparkované asi 50 metrů od nás najednou nastartovalo a odjíždělo, jak se nám zdálo, polní cestou někam pryč. Za pár vteřin jsme ho ale viděli asi dva kilometry od nás, jak letí a zatáčí před protější skálou.
Dnes je na plánu první ledovec Worthington Glacier před městem Valdez. Další zastávka byla u měděného dolu Kennicot, který už není v provozu a je otevřen pro návštěvníky.
Tato těžební oblast je součástí velkého aljašského parku Wrangel – St. Elias na který na východní straně navazuje další národní park ale už kanadský, yukonský Kluane NP.
Kennicott měděný důl byl objeven dvěma prospektory, které zaujaly zelené skály na kterých očekávali pastvu pro koně. Pastva to nebyla ale měď a to až 98 % tní nugety. Jak jsem se dočetl a pak zjistil další podrobnosti o prospektorech, založili Mining company a tu od nich odkoupila společnost, kterou o kvalitní mědi informoval geolog Birch. Tato nová společnost byli podnikatelé na severovýchodním pobřeží USA. Jak píší zdroje důl koupili od prospektorů za cenu 270 000 USD. Tak jsem myslel na ty první nálezce a prospektory, kteří svůj nález prodali. Částka se mi ale nakonec na tehdejší dobu zdála dost velká a moc se mi to nezdálo. A tak jsem se zeptal pracovnic na visitors centru a stále se mi nedařilo zjistit podrobnosti.
Pak jsme ale z jednoho materiálu zjistili, že to vlastně 270 000 USD nebylo, že to bylo asi tak 15 000 USD. Podrobnosti další nevím ale tomu už bych věřil více.
Je to komplex zpracovatelských budov, který působí v této naprosté pustině trochu neskutečně. Do roku 1938 se tu vytěžilo mědi za 200 milionů dolarů. Část trasy absolvujeme místním autobusem přes řeku. Pak pokračujeme po stejné polní cestě zpět na hlavní a na sever přes další zajímavá místa do dnešního ubytování města, nebo spíše jen velké křižovatky Tok. Vlastně to tu je na aljašké poměry velmi pěkně vybavené, hned vedle hotelu je restaurace s dobrým jídlem a benzínky s prodejem suvenýrů taky nechybí. Tak beru to označení velká křižovatka zpět.
Na naše středoevropské poměry je dnešní den jako bychom ráno vyjeli z Lipska, prohlédli si Prahu, dále bychom pokračovali do Jihlavy a zde bychom sjeli na polní cestu a po té bychom pokračovali do Liberce , pak se vrátili do Jihlavy a odtud bychom pokračovali na ubytování do Popradu.
Z Popradu jsme ráno vyjeli dále na východ do Kanady a to provincie Yukon. Divoká příroda, skály, jezera a první medvědi. Nocleh v Haines Junction tak tomu už můžeme směle říkat křižovatka, když se to i tak jmenuje. Vybavené ale více než včerejší Tok.
Další den jsme dojeli do Haines – města odkud nás trajekt veze do Skagway – brány ke zlatým polím. Sem připlouvaly lodě se zlatokopy plnými naděje. Trochu kyslíku jim ale ubral nedaleký Chilkoot pass, který museli i s nákladem vystoupat aby se mohli vydat po Yukonu do Dawsonu ke Klondike River. Pokud neskončili na Yukonu u peřejí 5 prstů 5 Fingers.
My jsme ale měli situaci lepší. Náš docela velký trajekt dojel do Skagway i když vedle velkých turistických lodí, z jednoho pohledu vypadajících jako plovoucí paneláky, jsme byli docela zanedbatelní. Skagway je malinké město, kterému většinou na konci hlavní ulice vévodí zámořská výletní loď, která místním veze camcordery, jak newyorští obyvatelé říkají turistům, protože všichni ty kamery mají. Vezou taky ale peníze a tak je mají místní rádi i když se na zimu, kdy to vše skončí moc moc těší. Vztah místních obyvatel k příchozím byl pěkně vyjádřen na samolepce na autě, které jsem viděl vloni v americké Montaně. Do´nt move to Montana ! Just visit ! Nestěhujte se do Montany ! Jen ji navštivte !
Po 2 hodinách ve městě zase začne divočina tentokrát již kanadského teritoria Yukon a večer dojezd do hlavního města White Horse. Opravdu už skutečné město i s obchodním domem, čínskou restaurací, bary a letištěm. Pak ale začala další divočina a dále k Eagle Plains to nebylo lepší spíše naopak. Na křižovatce před odbočkou na slavnou Dempster Hwy jsme se najedli a všimli si velkého pneuservisu. Proč asi ? Pak jsme pochopili. Během jednoho dne naše 3 auta měla shodně defekt na levém zadním kole. Z posledních sil jsme dojeli do Eagle Plains v půlnoci za světla. Tak toto je opravdu konec světa. Jedna velká budova hotel a restaurace a vedle obligátní pneuservis s benzínkou.
Hotel byl vynikající a nejvíce nás potěšil jeden Němec žíjící v Northern Territory v Inuviku, kam jsme se chystali druhý den na dalších cca 360 kilometrů nahoru a to stejné dolů po polních cestách.Ten nám to totiž rozmluvil a my ráno vyjeli na sever se zastávkou u Severního polárního kruhu což je kruh okolo Země, který označuje místo, kde začíná oblast ve které alespoň jeden den v roce slunce nezapadne. No hezké místo, především se tady daří komárům, kteří jsou například považování za národního ptáka sousedící Aljašky. Další důležitá informace pro návštěvníky těchto krajů v souvislosti s komáry : Upozorňujeme, že vůbec žádný komár není svobodný ! Úplně všichni komáři jsou ženatí a mají velké, velké rodiny. Já jsem jednu velkou rodinu posprejoval během mé cca 3 minutové prohlídky polárního kruhu. Fakt ale je, že z komárů jsem měl větší strach než z mědvědů a za celých 17 dní na Aljašce a Yukonu jsme je potkali opravdu jen párkrát zde na úplném severu.
A tak tedy ne Inuvik ale jen město na poloviční cestě Fort Mc Pherson. Tak necelých 200 km blátivé silnice, jeden trajekt, kde nám malý asi 6ti letý Eskymák umyl za dolar přední sklo abychom v Mc Phersonu nepřišli do řečí, že máme špinavé auto.
Fort Mc Pherson – co k tomu říct ? Vesnice s cca 700 obyvateli, které vévodí hlavní ulice s jedním obchodem vpravo, kostelem se hřbitovem vlevo a za ním samoobsluha s benzínkou. Většinou tu žijí místní obyvatelé Eskymáci. Jsou tu ale i běloši a jiné rasy. Těch je asi tak 30 celkem. Po načerpání benzínu, prohlídce samoobsluhy, kde jsem objevil hezký společenský oblek pro místní – kombinéza kompletně ze sítě proti komárům jsme jeli zpět do našeho hotelu v Eagle Plains. Z okna hotelového pokoje bez komárů jsem se díval na místní, kteří se bavili venku před svými auty za neustálého mávání rukama po komárech. Jim už to možná ani nepřijde.
A další den – zpět po Dempster Hwy, doufejme, že bez defektu a do civilizace města zlaté horečky Dawson City. Defekt nebyl a my se zastavili na konci Dempster na oběd a tam potkali dva sportovce na kole, mladé Indy, kteří bydleli ve Vancouveru, kam přišli z Keňi kam přišli jejich rodiče z Indie. A že prý tu trasu Dempster hwy – křižovatka – Eagle Plains – Invuik cca 700 km v blátě chtějí a i musejí jet na kole protože z Inuviku jim za 20 dní letí letadlo. Jednoho z nich jsme ještě vzali autem do Dawsonu pro zásoby potravin a nechali je svému osudu. Několikrát jsem si na ně, na blátivou cestu a na družné komáry, kteří se na ně už těší, vzpomněl.
Dawson City – město spojené se zlatou horečkou ale ne na Aljašce nýbrž na Yukonu. Tudy teče řeka Yukon i Klondike River . Zlato tady našli na řece Rabitt Creek pár mil od města. Aby tomu ale dali lepší image přejmenovali potok na Bonanza Creek. Nemůže přeci do světa jít zpráva, že na Králičím potoce našli zlato. Ale Bonanza to už je něco jiného. Nejprve jsem ale vyrazil nad město na místní hřbitov splnit úkol od jednoho známého hodit tam na hrob Jana Eskymo Welzla nějaký chroští. A tak se stalo.
Je tam plastová krabice s knížkou od Welzla a dalších pár suvenýrů. Jan Eskymo Welzl, spisovatel, dobrodruh, lovec , který prožil velkou část života na severu a to předvším na Sibiři. Zde na Yukonu zemřel v roce 1948.
http://www.eskymo-welzl.cz/knihy-a-ukazky
Pak jsme ale spěchali ke zlatým polím kousek od Dawsonu a naděje byla vyslyšena na Claimu č. 33, kde vás za 14 dolarů naučí pracovat s pánví s tím, že garantují, že zlato najdete. No našli jsme ale paní s námi měla trochu nervy. Její bývalý manžel byl Čech a říkala nám, že si pořád něco vymýšlel a dělal samý blbosti.
Na místě, kde bylo nalezeno první zlato na Bonanza Creeku jsme jen tak hrábli do písku a nic. Při cestě je nyní už turistická atrakce – Dredge – velký stroj na těžbu zlata. Vypadá jako kráčející rypadlo a to taky dělá. No přímo nekráčí ale plave v nádrži, kterou si sám vyrobil a kterou krmí vodou Bonanza Creek. Nádrž vpředu ubírá a za sebou zahrabává tak je to takový bazén na výletě.
Dawson City to je taky těžko popsat . Malé město s bary a hospodami, kde slunce nezapadá. Vyhlášený je noční podnik s tanečnicemi a kasinem . Tam jsme zašli a pak jako nově příchozí bez peněz a známých sedli za poštu a popili pivo ze samoobsluhy za hudby z autorádia.
Jedeme do USA – Z Dawson City je nutno se nalodit na trajekt a přejet řeku Yukon. Za pár hodin projížďíme nejvyšší hraniční přechod v USA a jsme zpět na Aljašce. Zastavili jsme se v malém městě Chicken, kde se také těžilo zlato a tak největší stavbou je známé plovoucí rypadlo na zlato – Dredge.
